Veřejné prostranství - postavení jeho vlastníka

Klíčovými znaky veřejného prostranství jsou zejména jeho přístupnost každému bez omezení a to bez ohledu na jeho vlastnictví, tedy bez ohledu na to, zda vlastníkem veřejného prostranství (zpravidla pozemku, který vyhovuje výše uvedené definici) je obec, jiná právnická osoba či osoba fyzická.

Ve vztahu k vlastníkovi veřejného prostranství to ve svém důsledku znamená, že může být (a zpravidla i je) v určitém rozsahu omezen na svých vlastnických právech, a toto omezení je povinen respektovat. Vlastník takového prostranství proto např. na jedné straně nesmí takový prostor oplotit, či jinak uzavřít (tím by se ztratil charakter veřejného prostranství) a na druhé straně je i povinen, pokud tak zejména stanoví obecně závazná vyhláška příslušné obce, takový prostor i udržovat. Pokud je tedy příslušný prostor např. veřejnou zelení, tak jeho vlastník je povinen ve lhůtách a způsobem stanoveným v příslušné obecně závazné vyhlášce, tento sekat a provádět odvoz posečené trávy. Neplnění této povinnosti stanovené obecně závazným právním předpisem obce by pak mohlo být postiženo sankcí podle zvláštních předpisů, jako porušení povinnosti stanovené obecně závaznou vyhláškou obce.

Užívání některých veřejných prostranství na území města může být obecně závaznou vyhláškou vydanou v souladu se zákonem o místních poplatcích (§ 14 odst.2 zákona č. 565/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů) zpoplatněno. Jedná se o tzv. zvláštní užívání veřejného prostranství ke kterému např. patří jeho zábor v důsledku stavební činnosti, umístění reklamních zařízení, cirkusů, lunaparků apod. Konkrétní určení míst veřejného prostranství, na která se zpoplatnění vztahuje musí určit obec ve zmíněné vyhlášce. Zahrnutí soukromého pozemku mezi zpoplatněná místa veřejného prostranství nelze ale podle nálezu Ústavního soudu (Zn. Pl. ÚS 21/02) dávat na roveň vyvlastnění, nebo nuceného omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst.4 Listiny základních práv a svobod (Úst. zákon č. 2/1993 Sb.), neboť práva a povinnosti vlastníka nejsou jeho prohlášením za veřejná prostranství přímo nijak dotčena. Otázkou zůstává, zda by byl vlastník „zpoplatněného“ veřejného prostranství povinen stanovené poplatky za jeho zvláštní platit (např. pokud by si na „svůj“ pozemek, který je ale určen vyhláškou obce ke zpoplatnění umístil stavební materiál). Pokud by obec po tomto vlastníkovi poplatek požadovala, mohlo by dojít, podle okolností, k rozporu s ústavní ochranou vlastnictví a vlastník by se musel domáhat nápravy (tedy určením, že poplatek není povinen neplatit) v řízení před správními soudy.

Definice veřejného prostranství uvedená ve výše zmíněném § 34 zákona o obcích ale podle stanoviska Nejvyššího správního soudu (judikát pod zn. 32 Odo 872/2003) neznamená, že obec má absolutní právo na to, aby vlastník pozemku, který je součástí veřejného prostranství, strpěl ve všech možných případech jeho bezplatné užívání. Pokud by tak např. obec na dotčených pozemcích provozovala (úplatně) zařízení sloužící k rekreaci občanů a neměla z vlastníkem takového pozemku uzavřenu příslušnou smlouvu (např. nájemní smlouvu), mohlo by dojít na straně obce k jejímu bezdůvodnému obohacení. V tomto případě by se ale jednalo o občanskoprávní spor, který by musely řešit obecné soudy.

Z výše uvedeného vyplývá, že otázka pojmu veřejného prostranství ve vazbě na jeho vlastnictví není v praxi vždy jednoduchá a často vyvolává zbytečné „střety“ mezi obcemi na jedné straně a soukromými vlastníky dotčených pozemků na straně druhé.