Menu
Město Jirkov
jirkov

Po stopách rodiny Brokofů

barokního sochařského odkazu ve městě Jirkov

Procházku zahájíme u památníku F. M. Brokofa na městské věži a pokračujeme k baroknímu pískovcovému sloupu s Pietou u kostela sv. Jiljí, dáme se doprava Kostelní ulicí na nábřeží. Zde si můžeme prohlédnout  sochu Jana Nepomuckého. Vydáme se procházkou okolo kašny do ulice Červenohrádecká a pokračujeme ve směru na Červený Hrádek. Před návsí odbočíme vlevo a asi v polovině kopce si můžeme prohlédnout chrlič, který je dnes po celkové rekonstrukci. Projdeme se vzhůru zámeckým parkem a na hlavním schodišti se nachází Brokofovy vázy. Na nádvoří nás čekají kašny Polyféma a Odyssea. Sejdeme po zámeckých schodech a vydáme se vpravo, kde stojí u oranžérie další Brokofovy sochy, Léda s labutísocha Marse. Poslední zastávkou je socha Panna Maria Immaculata (Neposkvrněná) u zámecké hrobky.

Doporučujeme si před procházkou přečíst brožuru od Jaroslava Cinybulka – Brokof a Jirkov, která dodává návštěvníkům úplně jiný pohled na sochy. Brožura je v prodeji v informačním centru.

Pro lepší orientaci doporučujeme pořídit si v informačním centru plán města.

Pro interaktivní procházku doporučujeme aplikaci GeoFun s hrou Hledá se kmotr

Brokof - socha Nepomucký sochy na zámku

Jan Brokof a jeho syn Ferdinand Maxmilián

Autor textu: Rostislav Křivánek

Červený Hrádek, ale také Jirkov samotný, jsou dodnes významně spojeny s rodinou Brokofů jednou z nejvýznamnějších českých barokních sochařských dílen. Otec Jan Brokof tu zanechal nejedno dílo, nějaký čas žil na zámku a později i ve městě. Jeho slavný syn Ferdinand Maxmilián, pozdější celoživotní konkurent jiného vyhledávaného sochaře, jen o čtyři roky mladšího Matyáše Bernarda Brauna, se zase na Červeném Hrádku narodil a první krůčky dělal na jirkovském náměstí.

Jan Brokof byl vyučeným řezbářem, který se postupem času víc a víc věnoval i kamenosochařství, až tahle činnost v jeho tvorbě převládla, jakkoli mnozí kunsthistorici tvrdí, že jeho řezby byly daleko zajímavější než sochy. Byl najímán různými šlechtici a pracoval na několika místech – třeba v Manětíně pro hraběte Lažanského, v Klášterci nad Ohří pro hraběte Thuna, až se v roce 1687 dostal do služeb hraběte Ferdinanda Maxmiliána Hrzána a na jeho pozvání přibyl na Červený hrádek. Z Manětína si sem přivezl manželku Alžbětu a druhorozeného syna Michala Jana Josefa (první syn manželům Brokofovým zemřel ještě jako nemluvně). Ten, který se později proslavil z rodiny nejvíc, Ferdinand Maxmilián Brokof, se narodil v září 1688 na Červeném Hrádku a jméno dostal po tehdejším živiteli rodiny, hraběti Hrzánovi, který mu také byl za kmotra při křtu v jirkovském kostele svatého Jiljí.

Jak se vlastně stalo, že se Brokofovi ocitli ve službách Hrzánů? Hrabě Hrzán zdědil bezmála dokončený zámek, který ale bylo zapotřebí dokončit především v dekoracích a detailech. Zámecká zahrada, od které si Ferdinand hodně sliboval, měla být doplněna kašnami a sochami v plenéru i zámek samotný potřeboval sochařské artefakty. Lažanský i Thun si Brokoffovu práci chválili, pozvání tedy bylo zcela logické. Když se dnes procházíme po Červeném hrádku, je nám dáno potěšit se s několika dochovanými Janovými díly, je ale téměř jisté, že jich pro hraběte vytvořil víc, jenomže čas už má tu vlastnost, že nechává mnohé nenávratně zmizet. A tak na nádvoří uvidíme dvě kašny, jednu se sochou Odyssea, druhou s Polyfémem, u bývalé oranžerie na nás čeká Mars a opodál i Diana (které se, čert ví proč, zatvrzele říká Léda s labutí nebo Juno), na schodišti do zámku pak jsou to čtyři vázy a v zahradě před zámeckou budovou velmi působivá kašna s hrůzu vzbuzujícím chrličem. Když Jan dodělal, co měl, přestěhoval se i s rodinou do Jirkova (1689) a odtud pak přesídlil do Prahy (1692).   

Přestože tu Brokofovi strávili jen tři roky, stali se brzy vyhledávanými členy tak řečené lepší společnosti, bývali zváni na křty a svatby, chodili za kmotry. Blízké přátelství je pojilo s rodinou hraběcího komorníka, pana Georga Franze Blaschka  jehož manželka Zuzana byla svědkyní při křtu jediné dcery Brokofových, Anny Eleonory, která se v Jirkově narodila. Není pochyb, že se Brokofovým tady líbilo. Když totiž „svobodný sochař“ dostal další zakázku, tentokrát od libochovického knížete Dietrichsteina, konkrétně na sochy dvou černochů podpírajících krbovou římsu ve slavném Saturnově sále, čtyři desítky řezbovaných rámů a kamenný reliéf knížecího erbu, nepřesídlila rodina, jako to dělala dosud, za prací, nýbrž zůstala v Jirkově a Jan za prací dojížděl. Pochopitelně tvořil i pro město. Své nejslavnější a dodnes obdivované jirkovské dílo však vytvořil až po přestěhování do Prahy. Je jím nádherná Pieta na sloupu. O té se ještě něco dozvíme, ale to zase až na jiném místě tohoto příběhu, stejně jako o druhé dochované soše, která je ovšem Janu Brokofovi přičítána neprávem. Někdejší jirkovský měšťan, pan Jan Brokof, tedy z Jirkova odjížděl jako otec dvou synů a dcery, poslední potomek se paní Alžbětě narodil zase až v Praze. Jeho proslulý syn Ferdinand Maxmilián se sem vrátil až po více než třech stech letech. Od roku 2012 shlíží na Jirkovské i přespolní ze severní zdi kostela jeho busta, součást pamětní desky nejslavnějšího zdejšího rodáka.