Menu
Město Jirkov
jirkov

Rodina Brokofů

Jan Brokof je označován za průměrného sochaře a řezbáře německého původu, který přišel do Čech ze Spiše a v Praze se usadil roku 1692. Jeho život je vymezen daty 1652 - 1718. V Praze si zavedl dobře prosperující dílnu, kde zaměstnával svého syna Michala Josefa (1686 - 1721) a hlavně Ferdinanda Maxmiliána (1688-1731). Jeho životní osud protnul i dějiny Červeného Hrádku a Jirkova.

Jan Brokof pocházel z luteránské rodiny. Narodil se ve Spišské Sobotě 23. června 1652. Vyučil se řezbářem a pět let působil jako tovaryš i v Praze. Později přestoupil na katolickou víru, aby mohl svobodně umělecky tvořit. Na čas působil v Ronšperku u Domažlic a v Manětíně a kolem roku 1685 se objevuje v Klášterci nad Ohří u hraběte Michala Osvalda Thuna. Zde tvořil alegorická sochařská díle (s náměty ročních období, světadílů i řeckých bájí). Jan Brokof se podle dochované smlouvy z roku 1689 podílel na sochařské výzdobě interiérů zámku v Libochovicích.

V letech 1687 až 1688 žil na Červeném hrádku a i zde měl svou dílnu. A právě zde se mu Ferdinand Maxmilián narodil. Jméno dostal po majiteli zámku Ferdinandu Maxmiliánu Hrzánovi.

Jan Brokof vytvořil v době svého působení na Červeném hrádku řadu děl, zřejmě i dvě kašny, v zahradě chrlič vody z kašny v podobě velké hlavy, sochy Ulyxe a Polyféma u kašen na nádvoří zámku, sochy Marta a Lédy s labutí (Juno). Jemu je připisován i mariánský sloup, tedy sloup se sochou Panny Marie.

Janu Brokofovi jsou přisuzovány i vázy na dvouramenném zámeckém schodišti a socha sv. Jana Nepomuckého u říčky Běly (1708) a také socha Panny Marie na uvedeném sloupu pro jirkovské náměstí (1695). Obě tato díla byla však vytvořena v době, kdy Jan Brokof žil již řadu let v Praze!

Brzy po narození syna Ferdinanda odešel otec Jan z Červeného hrádku.
V bývalé zámecké zahradě v Nových Zámcích u Trutnova se dochovaly sochy z doby po roce 1700, které pocházejí z dílny Jana Brokoffa a zároveň tak naznačují, že stavba v té době procházela stavebními úpravami.

Po příchodu do Prahy koupil dům na rohu ulice Skořepovy a Uhelného trhu, kde bydlel se svou ženou, pěti syny a dvěma dcerami. Nejstarší synové Josef a Ferdinand byli také sochaři a pracovali s otcem na zakázkách. V Praze vytvořili Brokofové (v létech 1709 - 1714) několik soch. Nejznámější sochou Janovou je bronzový odlitek sochy svatého Jana Nepomuckého na Karlově mostě. Dřevěný originál je dosud na oltáři svatého Jana na Skalce v Praze II. Dřevěné sochy Janovy dokládají, že byl lepším řezbářem než kamenosochařem a že jeho syn Ferdinand svého otce v mnohém předčil. Další kamenné sochy právě pro jejich dokonalost přisoudili někteří kritici spíše Ferdinandu Maxmiliánovi. Jde především o Sousoší sv. Františka Xaverského, Sousoší sv. Vincence Ferrerského a sv. Prokopa, sousoší sv. Jana z Mathy, sv. Felixe z Valois a sv. Ivana. Jan zemřel v domě svého syna Ferdinanda v domě U Salátů (na Národní třídě) 28. prosince 1718. Jeho syn pracoval pilně dál.

Zámek Kounice na Nymbursku patřil kolem roku 1719 Václavovi, hraběti Morzinovi a v té době docházelo k úpravám zámku, kdy pro vstup do zámku stvořil Ferdinand Maxmilián sochy mouřenínů. Tyto sochy byly v roce 1965 nahrazeny kopiemi.
Nejvýznamnější prací Ferdinanda Maxmiliána z dvacátých let osmnáctého století je sousoší na Hradčanském náměstí (počátek práce je kladen do roku 1726) a také sochy ve slezském Krzesoboru z roku 1728. Tyto sochy patří k vrcholům Brokofova sochařského umění a jimi se sochař propracoval k postavení jednoho z největších sochařů české minulosti.

Ferdinand Maxmilián pracoval i na náhrobku Jana Václava Vratislava z Mitrovic v kostele svatého Jakuba na Starém Městě.

Tento znamenitý mladý umělec zdokonalil modelaci extatických tváří, mistrovsky svá díla komponoval a uplatňoval svou zálibu v exotických postavách (černoši, Indové, Japonci, Tataři, Turci apod.). Soupeřil v uměleckém projevu s Matyášem Bernardem Braunem (1684 až 1738), ale nerad na rozdíl od svého soka cestoval. Dostal se nejdále do Vídně. Patrně studiem v dílně vídeňského sochaře Paula Strudela (1648 - 1708) se dopracoval k osobitému, realistickému a málo dramatickému stylu.

Vytvořil tak klasicizující protipól k již jmenovanému Matyáši Bernardu Braunovi. Je o to zajímavější, že jeho dílo v pískovci a v mramoru i řezané v lipovém dřevě je perlou našeho baroka.

Starý mládenec, pracovitý a tichý muž, zemřel ve svých 43 letech na nemoc kameníků: na tuberkulózu.

pieta socha