Březenec

Počátky osídlení pozvolného návrší 2 km ZJZ od Jirkova, kde dnes leží obec Březenec, by se mohl datovat do období před 250 000 lety, kdyby k tomu ovšem existovaly hmatatelné důkazy. Nesporné je, že se tu paleolitičí lidé pohybovali. Pracovníkem okresního muzea byly totiž v březenecké pískovně při jejím průzkumu v roce 1969 nalezy opracované křemencové nástroje. K dalšímu průzkumu lokality už nedošlo, pro nedostatek peněz v dohledné době jistě ani nedojde.

První známý doklad o Březenci pochází z roku 1352, osada byla tehdy pojmenována Brziezna, zřejmě podle založení v březovém porostu. Pro odlišení od většího Března později dostala víska název Březenče, časem pak Březenec. Název byl brzy poněmčen (Birkna, Pyrka, Pyrkau, Perka, Pirkaw, Birckhan, Pirken atp.). Ves je však zřejmě starší, protože už v roce 1323 je zmiňován hrad Neustein, který spolu s farní vsí Březenec a Čáslav (snad zaniklá ves, případně Šerchov) patřil Jetřichu z Alamsdorfu. Kdy byl hrad na ostrohu nad říčkou Bělou v Telšském údolí postaven, nelze zjistit. V roce 1252 jej od Jetřichových potomků odkoupil Řád německých rytířů. V roce 1381 je hrad ještě uváděn jako nedostavěný. Pro špatné hospodaření a mocenské spory s králem Václavem II. byl hrad řádu zabaven. Neustein byl roku 1411 definitivně opuštěn, srovnán se zemí byl v době hustiských válek. Rozvaliny poměrně rozsáhlého hradu jsou, i když zarostlé zelení, patrné dodnes. Katastr obce Březenec byl poměrně velký, zahrnoval i obě údolí, Telšské a kolem Březeneckého potoka, mezi kterými obec leží. Už od roku 1449 patřila obec k panství Červeného hrádku, s nímž několikrát měnila majitele.

V roce 1560 žilo v Březenci 23 usedlých poddaných a mlynář, počet obyvatel se postupně zvyšoval. Březenecký farář byl povinnen sloužit mše v Otvicích. Koncem 16. století byla založena nejstarší březenecká papírna. Tato výroba si tradici dodržela až do roku 1947, kdy byl provoz poslední papírny v Novém Bžřezenci i přes odpor Jirkovských zastaven a výroba převedena do Chomutova. Některé prameny hovoří o tom, jak byla obec trýzněna důsledky třicetileté války. Berní rula z roku 1654 však dokazuje, že Březenec spíše prosperoval. Pozitivně byly hodnoceny nejen úživnost polí a luk, ale i stav dobytka, kvalita výrobků a pružnost obchodu.

V roce 1787 měl Březenec už 45 domů, postupně v něm přibývaly další. Roku 1846 už ve vsi působily hostinec, škola, mlýn a obec čítala 296 obyvatel. Pohnutým obdobím vesnice byla léta 1812 - 1814. Březenec trpěl tažením vojsk do bitev proti Napoleonovi a jejich transporty s raněnými zpět. Vojáci byli často ve vsi ubytováni a doslova Březenec vyjídali. Horší byly nájezdy ozbrojených hord z nedalekých Vinařic, kde měly svá ležení neslavně proslulí ruští kozáci, kteří násilím vnikali do stodol a půd, brali vše, co bylo k snědku, a zanechali po sobě spáleniště. Ruská generalita však vyslechla prosbu jirkovských radních a rázně zakročila. Regulerní ruská armáda dokonce občanům vsí vydávala potvrzení o odebrání potravin a zásob, která byla po válce uznána a proplácena. Důsledky válečného tažení na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 1813 v Březenci vypukla epidemie, s níž si panský ranhojič nevěděl rady. Téměř tři desítky lidí zemřely. Až c.k. krajský fysikus odborně zakročil, ošetření nakažených byla dokonce prováděna zdarma.

Po napoleonských válkách se Březenec pomalu zotavoval. Opět se pozdvihlo zemědělství, pěstovaly se tu oves, ječmen, brambory, od konce 19. století donská pšenice, dařilo se tu ovocnářství, pěstovaly se dokonce moruše, vinná réva a jedlé kaštany. Kromě včelařství prosperoval i chov dobytka. Tomu dokonce Březenečtí podřídili i školní docházku. Vyučovalo se odpoledne, protože ráno děti vyháněly dobytek na pastvu. V 19. století v Březenci prosperovala nejen papírna, ale i dva hamry, pila, mlýn, kamenolom, pískovna a cihelny. V roce 1905 koupil jeden z hamrů na říčce Běle podnikatel Lötsch a zřídil v něm válcovnu železa a výrobu brusného písku, který byl vyvážen až do Ameriky. Po druhé světové válce působila v objektu pobočka závodu ZJF v Chomutově, areál později sloužil jako ubytovna lesních pracovníků. Dnes je zchátralý objekt poblíž hráze přehrady opět v rukou soukromníků, kteří jej pomalu zvelebují.

V roce 1850 se Březenec stal samostatnou obcí, od roku 1868 byl však uváděn jako osada Jirkova. Samostatnost opět získal v roce 1901. O tři roky později se obec začala rozšiřovat, tehdy byla na východním okraji jejího katastru zahájena výstavba Nového Březence. Od 1. republiky k obci spadaly nouzové domky Cihelna a Lom, po roce 1945 ještě Gepfertovo Pole a Kamenný Lom. Tyto osady již neexistují, byly zbourány a na jejich místě dnes stojí chomutovská sídliště Kamenná a Zahradní. Ještě počátkem 70. let 20. stol. však obyvatelé jmenovaných osad při sčítání lidu patřili k Březenci. To však již od roku 1960 byl Březenec opět částí Jirkova. Na rozdíl od Jirkova byl Březenec za II. světové války bombardován, stalo se tak 16. 12. 1944 a při náletu bylo poškozeno 5 domů. V letech 1945 až 1947 byli němečtí obyvatelé vystěhováni nebo odsunuti, v obci se zabydleli noví lidé z vnitrozemí republiky.
V dnešním Březenci, kde vznikají další obytné domy, už nenajdeme dříve nespornou dominantu obce, kostel sv. Linharta. Původně gotický svatostánek z poloviny 14. století, stál na návsi mezi dvěma rybníky. Po dvacetileté přestavbě získal v roce 1769 barokní podobu, ještě do roku 1862 k němu náležel hřbitov, který byl pro vlhké podloží zrušen. Kostel, zasvěcený patronu rodiček a ochránci zemědělců a zajatců, býval každoročně o pouti, která se konávala 1. a 2. neděli po svátku sv. Linharta, navštěvován Březeneckými i masami obyvatel ze širokého okolí. Koncem 18. století už farnost neměla svého faráře, proto pustla. Na pozemku fary pak byla roku 1804 postavena škola. Kostel svému účelu sloužil jen do konce 40. let 20. století, pak nebyl církví využíván a chátral. V roce 1973 bylo jirkovským MěNV rozhodnuto o jeho demolici, protože jeho oprava prý byla nákladná. Dalším důvodem byl záměr srovnat celou obec se zemí ve prospěch výstavby rozsáhlé aglomerace Chomutov - Jirkov, plánované už od počátku 70. let. Během desetiletí se ukázalo, že je tento plán nerealizovatelný, obec proto zůstala zachována. Kostel byl přesto v roce 1982 odstřelen, prý překážel dopravě, a jeho trosky byly odvezeny na skládku. Nemnoho cenných liturgických předmětů se podařilo zachránit a jsou uloženy ve sbírkách Okresního muzea v Chomutově.