Překladač

Překlad (translations)

Czech English French German Italian Polish Russian Spanish

Datum a čas

Dnes je neděle, 25. 9. 2016, 19:24:24

Kalendář akcí

Po Út St Čt So Ne
29 30 31 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 1 2

 

volby

 

Fámy a fakta

Kontaktujte nás

Našli jste na stránkách chybu nebo Vám tu něco chybí?
Napište nám to, prosím.

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 10
DNES: 378
TÝDEN: 4198
CELKEM: 499301

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Jirkovské pověsti


 

K městu a jeho blízkému okolí se vztahuje celá řada zajímavých pověstí. Uvádíme alespoň ty nejzajímavější.

 

V dávných dobách, někdy ve 12. století (pozor: jedná se o historickou fabulaci, hrad vznikl až ve 14. století), stával na ostrohu nad soutokem Bíliny s Malou Vodou v Telčském údolí hrad Neustein, obávané sídlo loupežných rytířů. Pán na Borku, nynějším Červeném Hrádku, chtěl zabránit přepadávání kupců, a proto podnikal proti dobrodruhům na Neusteinu ozbrojené výpady. Tím ale nastal mezi oběma hrady zápas na život a na smrt.

Jednoho dne se pán z Neusteinu rozhodl, že z pomsty unese syna pána na Borku a vychová jej v nenávisti k vlastnímu otci. Jeho úmysl se mu podařil. V lese u Borku nechal ležet zkrvavené šaty dítěte i jeho chůvy, aby si rodiče mysleli, že je oba roztrhala divoká zvířata.

Léta ubíhala a z chlapce se stal statný mládenec, který byl pýchou celého hradu. Jednoho dne se na Neusteinu dověděli o chystané cestě benátských kupců s nákladem stříbra a šperků. Nevěděli však, že si tito kupci vyžádali ze strážního hradu Borku ochranu pro přechod Krušných hor. Nad Boleboří byl průvod kupců přepaden a v tvrdém boji, který se rozpoutal, byli loupežníci poraženi a jejich velitel těžce zraněn. Jen s vypětím všech sil se dostal zpět na hrad. Tam si zavolal svého nevlastního syna, zapřísáhl jej pomstou a krátce nato zemřel.

Mladý rytíř na Neusteinu šel ve šlépějích svého domnělého otce. Dokonce se rozhodl, že i svou budoucí ženu si opatří násilím. Zalíbila se mu dcera pána na Borku, vypravil se tam proto a podařilo se mu unést děvče tak obratně, že sám zůstal nepozorován. Odvezl si dívku na koni na Neustein a nabídl jí manželství. Ona však nechtěla o svatbě ani slyšet. Ale její pláč a prosby byly marné, rytíř stanovil den svatby a za žádnou cenu nechtěl od něho ustoupit. Dovolil dívce jen odjet do Chomutova ke zpovědi. Poslal ji tam se silnou stráží, aby nemohla uniknout, ani s nikým mluvit.

V Chomutově si dívka postěžovala na svůj osud duchovnímu a ten jí poradil, aby při zpáteční cestě sypala za sebou čočku, kterou jí v sáčku podal. Podle ní pak našli snadno hrad, ve kterém byla vězněna. Pán z Borku svolal rychle rytíře z okolních hradů a spolu s nimi zaútočil na Neustein. Stalo se tak právě v době, kdy mladý rytíř poslal svého zbrojnoše pro kněze. Posádka Neusteinu nebyla na tak náhlý a prudký útok připravena. V nastalém zmatku se obléhatelům podařilo vniknout do hradu. Když posádka Neusteinu viděla, že bude poražena, uchopil rytíř dívku a pohrozil jejímu otci, že ji svrhne z věže, neodtáhnou-li od hradu. V té chvíli se však k němu prodrala jeho stará chůva, padla před ním na kolena a vypravovala mu celý příběh jeho únosu. Mladý rytíř, zděšen tím, že chtěl zabít vlastní sestru a že bojuje proti vlastnímu otci, vrhl se sám z věže dolů.

Pán na Borku, šťasten nad záchranou své dcery litoval, že nemohl zachránit i svého již oplakaného syna. Dal alespoň jeho mrtvolu převézt na Borek a tam pohřbít do rodinné hrobky. Svým poddaným pak prý - jak říká další pověst - povolil jako odměnu za pomoc při dobývání Neusteinu postavit na obou březích Bíliny město - dnešní Jirkov.

 


Další velmi známá pověst se vztahuje k roku 1588, kdy prý jirkovská mládež připravila takovou oslavu masopustu, jakou město ještě nezažilo. Když se rozjařený masopustní průvod zastavil před hřbitovem, který tenkrát byl ještě u děkanského kostela, zatroubil opilý vůdce celého průvodu na svou trumpetu a vyzývavě zavolal otevřenou branou na hřbitov, ať mrtví nejsou líní a rychle vstávají, vždyť je přece masopust. Košťat, že je ve městě ještě dost, ať na ně naskočí a jedou s nimi. Za stálého smíchu došel maškarní průvod až do Chomutova, kde se všichni posilnili na zpáteční cestu. U brány si však najednou všimli neznámého jezdce, o kterém předpokládali, že je z Chomutova. Působil dost strašidelně - černý od hlavy až k patě, mával černou korouhví s umrlčí lebkou. Na pravém rameni mu visel černý štít s kostlivcem a ze žerdi korouhve sršely jiskry. Rozhlížel se na všechny strany a stále jako by počítal účastníky průvodu. Při pohledu na něj dostávali mnozí strach. Úplnému zděšení však propadli všichni u jirkovského hřbitova, kde černý jezdec zastavil, vzal svého souseda za rameno - byl to ten trubač, který zval mrtvé k účasti na veselici - a vyzval jej: "Teď pojď se mnou zase ty, ostatní přijdou za námi!" Pak se obrátil k průvodu a oznámil jim, že letos byl on jejich hostem a o příštím masopustu, že budou všichni zase na oplátku jeho hosty. V nastalém zmatku zmizel ve tmě. Po počátečním zděšení to však ostatní začali považovat za další z masopustních žertů a pokračovali v zábavě. Příští den však náhle zemřel vedoucí trubač maškarního průvodu a po něm den po dni umírali ostatní. Tak to trvalo s menšími přestávkami celý rok až do příštího masopustu, kdy počet zemřelých již dosáhl počtu 450. Jirkovští byli zoufalí a nevěděli si rady. Pak jim poradil jirkovský kněz, aby zase připravili masopustní průvod, ale tentokrát ne pro zábavu, ale pro pokání. Všichni obyvatelé Jirkova se tedy vypravili ve smutečních šatech nebo pytlovině, s hlavou posypanou popelem na místní hřbitov a tam se dali do usedavého pláče a nářku. V kostele zatím sloužil farář smuteční mši. Mrtví se zřejmě usmířili, protože od toho dne již nikdo tak záhadně - pravděpodobně na mor - nezemřel.

Později začali Jirkovští pořádat na památku této pověsti každoročně na Popeleční středu velký maškarní, tzv. morový průvod městem Před 2. světovou válkou se ho často zúčastňoval i majitel nejslavnějšího českého cirkusu Kludský se svými zvířaty, který měl od r. 1920 v Jirkově své zimoviště.

 


Za zmínku stojí ještě pověst o zlém červenohrádeckém kastelánovi Tempisovi, který žil v 18. století. Jednou se v noci vracel z Chomutova domů a zřejmě tam vypil v hospodě poněkud více, než bylo zdrávo, protože si spletl cestu. Byla již temná noc, když přijížděl k Jirkovu. V dálce uviděl světýlko a myslel si, že je již pod Červeným Hrádkem. Najednou však pocítil, že se jeho kůň boří a čím více se snažil dostat se z toho místa pryč, tím hlouběji kůň i se svým pánem zapadávali do bažiny. V zoufalství si Tempis vzpomněl na Boha a slíbil mu, že jestli jej nějakým zázrakem zachrání, že dá nedaleko tohoto nešťastného místa postavit kapličku. Po delší námaze se mu přeci jen podařilo dosáhnout pevné země. Na svůj slib nezapomněl a kapličku dal skutečně postavit. Stojí tam dodnes.